Výlet do barokního světa

Les Goûts-réunis (Setkání barokních stylů od Kroměříže po Paříž)
Estetika evropské hudby 17. a 18. století byla nesena napětím i fascinací mezi dvěma dominantními světy: italskou vášnivou virtuozitou a francouzskou ušlechtilou elegancí. Zatímco v Itálii se zrodil dramatický princip sonáty a operního gesta, francouzské dvory pěstovaly tanec, bohatě zdobenou melodii a zvukovou barevnost. François Couperin v roce 1724 razil pojem Les Goûts-réunis („spojené či sjednocené chutě“) – myšlenku, že vrcholné umění nevzniká v izolaci jednoho národního stylu, ale v jejich organickém protnutí. Dnešní program je příběhem tohoto neustálého dialogu, v němž se protíná francouzský šarm, italský temperament i osobitý vklad středoevropských mistrů. Tento dramaturgický oblouk otevírá Jean-Philippe Rameau a jeho Troisième concert ze sbírky Pièces de clavecin en concerts (1741). Rameau zde obrací stereotypní roli cembala jako doprovodného nástroje a učinil z něj sólový nástroj po boku houslí a violy da gamba. Úvodní věta La Lapoplinière, věnovaná jeho mecenáši Alexandru Le Riche de La Pouplinière, uvádí posluchače do prostředí pařížských salonů, kde se pěstoval vytříbený vkus. Na tuto francouzskou noblesu bezprostředně navazuje Sonáta č. 8 d moll Jeana-Féryho Rebela (1713). Rebel, žák slavného Jean-Baptista Lullyho, byl jedním z prvních francouzských skladatelů, kteří se odvážili začlenit italskou sonátovou formu a
její emotivní kontrasty (Grave – Courante – Rondeau) do francouzské hudební tkáně.

Propojení stylů však nebyla výsadou pouze Paříže či Říma. Střední Evropa tvořila nesmírně živou křižovatku, kde se tyto vlivy přirozeně setkávaly. Olomoucký rodák Gottfried Finger ve své Sonátě F dur (vydané roku 1688 v Londýně) mistrně kombinuje střídání rychlých a pomalých úseků italského stylu s typicky západoevropským citem pro barevnost jednotlivých nástrojů a vytříbený kontrapunkt. Expresivní charakter středoevropské barokní tvorby vzápětí dokládá Sonatina d moll Heinricha Ignaze Franze Bibera, dochovaná v proslulém hudebním archivu v Kroměříži. Biber v ní svěřuje hlavní slovo zvuku violy da gamba. Od komorního dialogu smyčců se pak těžiště na chvíli přenáší k samotnému cembalu: Couperinovy ikonické skladby Les Moissonneurs („Ženci“) a Les barricades mystérieuses („Tajemné barikády“) představují vrchol francouzské iluzorní polyfonie (style brisé), v níž se neustále přelévají rozložené akordy a rytmické proměny. Předěl k italskému stylu představuje návrat k samotným kořenům barokní sonáty. Mantovský mistr Salamone Rossi ve své Sonata quarta (1623) rozvíjí brilantní variace nad tzv. basovým modelem Ruggiero, čímž zpřítomňuje italskou charakteristiku vypracování efektních pasáží na jednoduchém
základu.

Právě k italskému vzoru se obrací Couperinovo velké programní dílo Le Parnasse ou L’Apothéose de Corelli (1724). Couperin v tomto devítidílném hudebním příběhu vzdává hold otci italské houslové školy Arcangelovi Corellimu. Sladkobolnou i ironickou hudební řečí popisuje Corelliho výstup na horu Parnas, jeho pití z bájného pramene Hypokréne, extatické opojení, spánek i okamžik, kdy jej Múzy probouzejí a usazují po bok Apollóna. Couperin zde s neobyčejným vtipem imituje italský styl přímo v
srdci francouzské komorní hudby. Závěr celého večera patří Rameauovu Cinquième concert d moll (1741), který celý dramaturgický koncept symbolicky uzavírá a provazuje. Rameau v jednotlivých větách prokazuje úctu svým významným současníkům a virtuózům (La Forqueray, La Cupis, La Marais), čímž vzdává hold mistrům violy da gamba a houslí. Předěl k italskému stylu představuje návrat k samotným kořenům barokní sonáty. Mantovský mistr Salamone Rossi ve své Sonata quarta (1623) rozvíjí brilantní variace nad tzv. basovým modelem Ruggiero, čímž zpřítomňuje italskou charakteristiku vypracování efektních pasáží na jednoduchém základu. Právě k italskému vzoru se obrací Couperinovo velké programní dílo Le Parnasse ou L’Apothéose de Corelli (1724). Couperin v tomto devítidílném hudebním příběhu vzdává hold otci italské houslové školy Arcangelovi Corellimu. Sladkobolnou i ironickou hudební řečí popisuje Corelliho výstup na horu Parnas, jeho pití z bájného pramene Hypokréne, extatické opojení, spánek i okamžik, kdy jej Múzy probouzejí a usazují po bok Apollóna. Couperin zde s neobyčejným vtipem imituje italský styl přímo v srdci francouzské komorní hudby. Závěr celého večera patří Rameauovu Cinquième concert d moll (1741), který celý dramaturgický koncept symbolicky uzavírá a provazuje. Rameau v jednotlivých větách prokazuje úctu svým významným současníkům a virtuózům (La Forqueray, La Cupis, La Marais), čímž vzdává hold mistrům violy da gamba a houslí.